Životní sen jezevčíka Bena. Chci být všude!

Příběh jednoho jezevčíka

Dovolte mi se nejdříve představit. Někdo mě může znát jako „tamtoho dlouhána“ nebo pouze „Bena“, jiní mě občas osloví „hmmm, fešák“. Reakce jsou různé. Já mám ovšem sám o sobě docela jasno. Někteří nás považují za tvrdohlavá stvoření – to ovšem musím potvrdit o většině mých vrstevnících. Sice jsem se tomu snažil několikrát sám na sobě vyvarovat, ale znáte to. Geny jsou geny, a tak předci zanechali stopu i na mně.

To, jakého mě příroda stvořila, už nezměním. Jsem menší postavy, delšího těla a malých nožiček – ach, ta asymetrie. Krátké nožky si kompenzuji obrovských charakterem. Abychom se v dnešním světě my, ale i naši páníčci někam probojovali, je potřeba mít trochu cílevědomosti. A bez smítka tvrdohlavosti k tomu by to nešlo. Když si chci za něčím jít, tak si za tím jdu! A že mě od toho snad ostatní odrazují? Je mi to fuk, má tvrdohlavost je stejně předčí.

Když jsem byl ještě štěně, tak se nade mnou rozplývaly i lidské dámy. Všechny mě hladily a každá z nich si mě chtěla pochovat. S mým věkem se tato aktivita ostatních začala postupně snižovat, ale u hlazení to zůstalo pořád. Zato jsem začal získávat sympatie ostatních psích slečen. A abych nezapomněl - fenkám se odjakživa líbila opálená srst – a tu já mám krásně do hněda. Holt dobrý pigment se pozná, každý bišonek by mohl závidět.

Co že si od života nejvíce přeji?

Zpět k  plánům. Mým životním cílem je zanechat za sebou stopu. Takovou, aby když se jednou řekne slovní spojení „jezevčík Ben“, si všichni vybavili pouze mě. Mám totiž jednu výraznou vlastnost, která mě odlišuje od ostatních. Už od malička mám sexy specifickou vůni. Jediný tvor, kterému se daří můj plán zhatit, je můj milující pán Jarda. Ovšem daří se mu to pouze u nás doma. Tam ať označkuji cokoliv, co se jeho nosánku nelíbí, postříká to vodičkou s motýlem. Ať už sedačku, podlahu, mé venkovní sídlo (pro lidsky mluvící členy – kotec), ale i kočár, do kterého si zalezu vždy, když někam jedeme. Oni tomu říkají přepravka, ale ten výraz je mi dost proti srsti. Mé pižmo je tak rázem pryč. Ale pozor! Venku už si na mě nepočíhá.

Jelikož je sportovec tělem i duší – tak o sobě mluví – chodíváme společně na delší procházky. V mém okolí už mám stop kolem sebe zanechaných dost a žádnému psímu soupeři se je ještě nepodařilo přebít. Dokonce jednou jsem se setkal se situací, kdy mi na obvyklé venčící trase zanechala nějaká psí fifinka cedulku s nápisem „Vrrrr, ozvi se mi.“ Samozřejmě telefonní kontakt na sebe uvedla, ale ten vám sem psát nebudu. Ještě byste mi přebrali mou fanynku.

A jak budu postupovat dál při dobývání světa?

V rámci zhotovených strategií mě toho čeká ještě hodně. Nejdříve se chci pokusit pachově obsadit celou Českou republiku, jelikož se zatím zdá jako nejsnadnější cíl. Poté bych to viděl postupně na sousední státy. Výlet do Tater už je naplánovaný – bratia Slováci, očekávejte mě! Po vlastních tlapkách bych to všechno nezvládl, budu muset s Jardou projednat možnosti dopravy a namotivovat ho, aby začal jezdit na výpravy semnou. Tak zabiju dvě mouchy jednou packou. A největším cílem? Proniknout až do Ameriky! A pokud se mi to opravdu podaří, tak vám na mou psí duši přísahám, že další vyprávění na sebe nenechá dlouho čekat!